OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hned na úvod jsem nucen pokorně se omluvit příznivcům IMPERIAL FOETICIDE a AMAGORTIS, neb díky blíže nespecifikovatelným problémům dorážím do Modré Vopice až po konci jejich koncertního působení. Jako třetí přichází okupovat stísněné prostory pražského obýváku pro mě osobně suverénně největší lákadlo toho večera – neotesaní Bavoři z DEFEATED SANITY. Sportovně přiznávám, že při hodnocení jejich aktuálního záznamu jsem byl možná až příliš kritický, vždyť „Chapters Of Repugnance“ je zcela jednoznačně jednou z nejlepších čistě BDM desek poslední doby.
A živá prezentace to jen potvrdila. Podotýkám, že v kontextu návštěv koncertů nejsem kdovíjak aktivní osoba, většina akcí mě svojí délkou ubíjí a často odcházím spíše unavený než po samotný okraj nabitý pozitivní energií. Tentokráte se ale věci měly úplně jinak, přičemž hlavní zásluhu na tom mají zejména DEFEATED SANITY. Po celou dobu nesmírně živelného setu mi nepřestával běhat mráz po zádech, neklamné to znamení intenzivního posluchačského zážitku. Čtveřice disponovala čistým a krásně vyváženým zvukem, pár desítek přihlížejících tedy mělo jedinečnou příležitost vychutnat si produkci DEFEATED SANITY i po stránce instrumentální (ač sestava spadá do kategorie hrubozrnného BDM, může se pochlubit na poměry žánru nadstandardní technickou výbavou). A i když se tedy z reproduktorů valil death metal parametrů gigantického buldozeru, všechno do detailu sedělo, přesné stop-timy, pestrá zvonivá basa i učebnicová kytarová ekvilibristika v podání Christiana Kühna. Speciální pozornost si navíc vysloužila chobotnice slyšící na jméno Lille Gruber, jejíž přesná, rychlá a hlavně nemravně důrazná bicí palba přinutila nejednu přítomnou čelist k bezmocnému poklesu. Celkový zážitek? Vyloženě nesportovní podívaná.
GORGASM letos vstali z mrtvých a po osmi letech vyrukovali s třetím řadovým albem „Orgy Of Murder“. Američané mezitím prodělali výraznou obměnu kádru, když z původní sestavy zůstal na svém místě jen kytarista/vokalista Damian Leski. Ten se v Modré Vopici držel spíše v pozadí, přičemž střed pódia opanovala obluda v dresu FLESH CONSUMED, basák a majitel ukázkově vepřového vokálu v jedné osobě, Anthony Voight. Po přísném bavorském diktátu jsem set sestavy z Lafayette bral jako mírné odlehčení, neb GORGASM ve srovnání s DEFEATED SANITY přeci jen produkují více přímočarý a méně technicky náročný BDM. Kapela beze zbytku splnila očekávání, dvou až tří minutové skladbičky odsýpaly jaksepatří a vítaným zpestřením samozřejmě byly ony pověstné melodické linky, charakteristický to znak tvorby GORGASM. Američané předvedli reprezentativní průřez kariérou, přičemž nezapomněli ani na položky z prvního MCD, disponujícího vcelku sympatickým názvem „Stabwound Intercourse“ (1998). Brutal death metal nejhrubšího kalibru, četné slamovací pasáže, ale na druhou stranu i vyloženě hitové kytary. Lepší konec večera si žánrový příznivec mohl jen velice těžko přát.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.